Když je dítě příliš aktivní

Moudré, chytré, s vysokým inteligenčním kvocientem. Přesto nosí ze školy pětky?

Lukáš byl dítě jako všechny ostatní. Zvědavý, neposedný, všetečný, zkrátka roztomilý. Když začal chodit do školy, všechno ho zajímalo, všechno chtěl vyzkoušet, rodiče si mysleli, že budou mít doma vzorného žáka. I proto je překvapilo, když začal nosit ze školy špatné známky. Nerozuměli tomu, jejich dítě se totiž jevilo jako nadprůměrně inteligentní.

Zpočátku si mysleli, že chyba je v učitelce, ale po opakované návštěvě školy a ujištění se, že jeho známky odpovídají jeho výkonu na hodině, nabyli pocit, že k Lukášovi jsou až příliš benevolentní a přitvrdili ve výchově. Lukášovu nepozornost připisovali množství kroužků, a tak mu některé aktivity zatrhly. Neschopnost soustředit se na domácí úkol si vysvětlili jeho leností a rozmazleností a hrozili mu trestem, pokud si úkoly nesplní ve vyčleněném čase.

Výsledkem bylo, že Lukáš byl ještě více nepozornější, ještě více roztržitější a nervóznější. Nakonec vyhledali psychologa a jejich problém s dítětem nabral najednou nový rozměr. Diagnóza byla jasná. Hyperaktivita.

Šestý rok je zlomový
Odborníci hyperaktivitu definují jako nadměrnou aktivitu dítěte, špatně ovládané chování s výraznou nepozorností a nesoustředěností. „Při hyperaktivitě dítě projevuje značný neklid, pobíhá, vyskakuje nebo zbytečně hodně mluví, je neposedné, vrtí se,“ popisuje základní příznaky syndromu psycholožka Elena Tomková. „Často chování takového dítěte doprovází impulzivnost, nemá dostatečné sociální zábrany, vyskytuje se jakási nedbalost v nebezpečných situacích.“

Hyperaktivitu obvykle doprovází i porucha pozornosti, při které dítě nedokáže dokončit činnost, často ji přerušuje, nesoustředí se na detaily, neumí si zorganizovat věci. Příznaky hyperaktivity se obvykle ukáží kolem šestého roku života, kdy dítě obvykle nastoupí do školy. Tak jako tomu bylo iv případě Lukáše, u kterého rodiče zpočátku nezpozorovali žádné abnormální chování. V předškolním věku se diagnóza určuje obtížně, protože dítě ještě není vystaveno žádným povinnostem a pravidlům jako ve škole.

Dědičná záležitost
Příčiny vzniku hyperaktivity u dětí jsou různé. Za kritický věk se považuje právě období do šesti let, kdy dětský mozek dozrává a může nastat jeho poškození. Spouštěčem může být například překonaný zánět mozku nebo jeho poranění. Předpokládá se také, že hyperaktivitu způsobuje nezralost nebo pomalejší zrání centrální nervové soustavy, což může mít například i genetickou příčinu.

Pokud rodič či příbuzní trpěli hyperaktivitou, případně byla diagnostikována u sourozence, je předpoklad, že se objeví iu mladšího dítěte. „Hyperaktivita se pojí is temperamentem, vrozenou duševní dispozicí, se silným pudovým založením, které se projevuje produkcí nadměrného množství energie, kterou je třeba stále někam investovat,“ dodává psycholožka.

Někteří odborníci poukazují také na vztah a komunikaci mezi matkou a dítětem v raném období dětského vývoje. Není dobrá přílišná „vtíravost“ matky, zda na druhé straně „nevcítění se“, nebo dočasná ztráta či oddělení dítěte od starající se osoby, na které je dítě citově a hmotně závislé.

Neléčení má fatální následky
Při podezření objevení hyperaktivity u dítěte je třeba vyhledat odbornou pomoc, protože dosah poruchy může ovlivnit několik oblastí života postiženého dítěte. I v případě Lukáše to bylo podobně. Okolí ho začalo vnímat jako zlobivé a nezvládnutelné dítě, rodiče ho obviňovali z lenosti. Přísnější výchova chlapce zbytečně rozrušovala a frustrovala a výsledkem bylo, že se ještě obtížněji soustředil a ve škole měl ještě horší výsledky.

Kdyby rodiče nenavštívili psychologa a ten u dítěte neobjevil hyperaktivitu, pravděpodobně by Lukáš byl postupně ještě nezvladatelnější a navíc by mohl ztratit důvěru a oporu u rodičů a vychovatelů, možná by se uzavřel a měl pocit, že zůstal nepochopen okolím. Měl by problémy se správně sociálně adaptovat, protože takové děti obvykle velmi těžko umí odhadnout sociální vzdálenost a interakci, jinými slovy jsou nezdrženlivé.

Výsledkem by bylo sníženo sebevědomí, negativní sebeobraz, pocity úzkosti, případně deprese. Lukášovi se však poskytla vhodná medikamentová léčba, začal chodit do speciální třídy a pravidelně navštěvoval psychologa. Rodiče mu doma dokázali vytvořit vhodné prostředí a naučili se jej správně vychovávat. „Čím dříve rodiče vyhledají pomoc odborníka, tím méně škodlivých následků budou muset řešit,“ zdůrazňuje psycholožka. „I školní zákony s takovými dětmi počítají, ale jen když mají posudek od lékaře či psychologa.“

Z Lukáše je dnes vystudovaný inženýr a jeho viditelná hyperaktivita se téměř úplně snížila. V kritických situacích umí ovládat svou emoční labilitu a příznaky nesoustředěnosti ve stresovém vypětí potlačuje správnou psychohygienou. Nyní by o něm nikdo neřekl, že v dětství trpěl výraznou poruchou pozornosti a syndromem hyperaktivity.